Jdi na obsah Jdi na menu
 


plemena koček

Plemena koček

Chcete si pořídit klidnou a chlupatou kočičku?

Ale nevíte jaké plemeno si pořídit?

Tady máte informace skoro o všech kočkách

 

 

Perské kočky jsou pro některé obrazem ušlechtilého a čistokrevného zvířete, pro druhé ztělesňují zlý sen, zejména kvůli náročné péči o jejich srst. Jisté je, že perské kočky vyvolávají větší množství protichůdných názorů než jiná plemena, ale přesto se jim podařilo prorazit a stát se jedním z nejvíce chovaných plemen.

Historie

Perská kočka patří mezi nejstarší čistokrevná plemena koček vůbec. Do Evropy se rozšířila, podle některých pramenů v roce 1626 a dle jiných již rokupersialainen.jpg 1520, patrně z Íránu, Arménie, Turecka či Iráku, avšak za její vlast je obecně považována Anglie. Tyto kočky, které dovezl Nicolas Claude Fabri de Peiresac, byly ale spíše podobné turecké angoře než typické peršance. Současně přivezl Pietro de la Valle další kočky s kulatějšími hlavami a mnohem hustší srstí z Persie. A začalo docházet ke křížení obou plemen, jelikož obě měla dlouhou srst a velmi se k sobě hodila. Peršanka se rychle stala symbolem postavení, moci a bohatství, takže není divu, že si brzo našla cestu na evropské dvory a sídla tehdejší šlechty. Perská kočka s krátkou srstí se nazývá exotická kočka. Je ve všech barevných varietách jako kočka perská. Ve FIFe se tato dvě plemena tj. perská a exotická smí křížit mezi sebou, zatímco jiné světové organizece chovatelů koček (CFA) toto přísně odmítají. Ve vrhu perské a exotické kočky nebo ve vrhu dvou exotických koček se mohou objevit obě dvě plemena. Z chového páru pouze perských koček se mohou narodit jen perská koťata.

Cílené šlechtění počalo teprve kolem roku 1870 a ze začátku bylo jeho snahou jen uchovat roztomilý panenkovský obličej perské kočky, časem se stalo hlavním cílem vyvíjení nových barevných typů, takže v současnosti můžeme obdivovat více jak 60 různých zbarvení peršanek. Na první britské výstavě koček roku 1871 bylo vystaveno velké množství těchto koček a krátce poté byly zveřejněny první standardy plemene. Záhy překročily perské kočky Atlantský oceán a dorazily do USA, kde byly roku 1903 vytvořeny americké standardy pro toto plemeno. Ty se od evropských lehce liší. V Evropědávají chovatelé přednost méně zavalitému typu, zatímco američtí milovníci koček usilují o kompaktnější stavbě a snaží se docílit bohatši srsti. Američané vyšlechtili kočku s extrémně krátkým nosem tzv. moderní typ. Posuzovatelé - rozhodčí na výstavě velmi pečlivě hodnotí také zdravotní stav kočky, zejména kontrolují jestli nemá kočka příliš úzké nosní dírky a celkově jestli dobře dýchá, bez námahy a chrčení. V Česku se prvně objevily tyto kočky moderního typu až po Sametové revoluci roku 1989, když se výstavy otevřely západním chovatelům. Do té doby v Česku převládaly kočky s nosy podobným domácím kočkám.

Plemenný Standard

Na výstavě koček se udělují body za celkový vzhled, hlava, stavba těla, barva očí, barva a kvalita srsti a kondice. Ideální zvíře tak může dostat max. 100 bodů. Hlava je kulatá a masivní, sedí na krátké a silné šíji. Malé a kulaté uši jsou nasazeny nízko na hlavě. Oči jsou velké a kulaté, jejich barva musí ladit s barvou srsti. Profil má mít „stop“, což je krátké. hluboké prohnutí linie mezi čelem a nosem. Dále má mít plné tváře, široké a silné čelisti s dobře vyvinutou bradou. Tělo je velké s krátkými a silnými končetinami - COBBY. Tlapky jsou velké a kulaté. Ocas je krátký a hustě osrstěný. Srst je dlouhá, hustá, hedvábná a měkká. Je nadýchaná, plná lesku a kolem krku tvoří límec.

Barvy srsti

Plné barvy

  • Bílá je jedním z nejstarších zbarvení. Koťata se často rodí s jemnou barevnou skvrnou na hlavě, která v dospělosti zmizí. Bílé kotě musí mít alespoň jednoho z rodičů bílého.
  • Černá patří také mezi základní barvy, které se vyskytovaly již u prvních perských koček na počátku chovu. Velmi žádoucí je stejnoměrné probarvení srsti od kořínků po konečky.
  • V červené barvě je téměř nemožné dosáhnout jednotného odstínu bez žíhání. Je to způsobeno specifickými vlastnostmi genu O, který způsobuje červené zbarvení.
  • V želvovinovém zbarvení se prakticky vyskytují pouze kočky - samice. Jde o stejnoměrné promísení černých a červených chlupů.

Ředěné barvy

 

vznikají působením ředícího genu.

  • Působení takzvaného modrého ředění vznikne z černé modrá, z červené krémová.
  • Čokoládové ředění dává vzniknout čokoládové z černé.
  • Kombinací modrého a čokoládového ředění vznikne zbarvení lilové.
  • Také v ředěných barvách se mohou vyskytovat želvovinově zbarvené kočky, mluvíme pak o modřeželvovinové (modrokrémové), čokoládově želvovinové nebo lilově želvovinové.

Rodičovskému páru v plných barvách se mohou narodit koťata v plných barvách i v barvách ředěných, protože vloha pro ředění se dědí skrytě.
Pokud jsou oba rodiče zbarveni ředěnou barvou, jejich potomci se mohou narodit také pouze v ředěných barvách.

Celkové zbarvení

  • Jednobarevné
  • Strakaté - dvou barevné nebo, v případě želvovinových, trojbarevné (bikoloři, harlekýni a van)
  • S kresbou (TABBY) - mramorované, tygrované, tečkované
  • S odznaky
  • Kouřové
  • Cameo (červené či krémové kouřové)
  • S tipingem - činčily či stínované - jde geneticky o kresbu, která je "vytlačena" až na špičku chlupu, přičemž působením inhibitoru je změněná základní podkladová barva z teplě pískové na stříbřitou. Obdobou jsou kočky zlaté, u kterých zůstalo původní zbarvení podkladové barvy zachováno.

Uznané barvy očí

 

 

 

Barva očí musí být jednotná, probarvená se stejnou intenzitou a bez zeleného kroužku okolo panenky. Nejrozšířenější je oranžová barva očí, kočky s tipingem jsou zelenooké. Modrá barva oka se váže buď s odznaky nebo s bílou barvou či se zbarvením van - jde o strakatou kočku, u níž převládá bílá barva, barevná je jen hlava a ocas. Velmi zřídka se objeví různooká kočka - odd - jedno oko má modré a druhé oranžové.

Péče

 

Kromě milého "dětského" výrazu zaujme perská kočka především svou bohatou srstí. Dlouhá léta byla péče o tuto srst strašákem pro případné zájemce o perské koťátko. V dnešní době, kdy je mnoho možností získat speciální kvalitní kosmetické přípravky, není péče o srst perské kočky o nic náročnější než péče o srst kočky jiného plemene nebo o srst psí. Pokud je srst udržována v čistotě, necuchá se a neplstí. Místo každoděnního česání zaprášené srsti je vhodnější kočku občas vykoupat v kvalivním kočičím šamponu a kondicioneru a při sušení dobře rozčesat. Na tuto péči by mělo být koťátko naučené již od chovatele před odchodem do nového domova.

 

ZARUČENO PERSKÁ KOČKA JE TO PRAVÉ DO VAŠÍ DOMÁCNOSTI.

 

Birma je polodlouhosrstá kočka, řazená podle klasifikace FiFe do skupiny II.[1]. Je to středně velká kočka, přátelská a společenská. Postrádá agresivitu vůči lidem, kočkám i psům. Váží od 2,5 do 8 kg.

Historie

Plemeno birem povstalo v souvislosti s chovným progamem ve Francii na počátku 20. století. Jeho oficiální uznání následovalo ve Francii roku 1925, v Anglii roku 1966 a ve Spojených státech o rok později. Birmy nelze zaměňovat s barmskými kočkami, které jsou samostatným plemenem.

Charakteristika plemene

Birma má kompaktní, svalnatou a středně velkou stavbu těla. Samice váží v průměru do 4 kg, samec do 8 kg. Pod mírně klenutým, zaobleným čelem, ustupujícím dozadu, je v místě kořene nosu malá prohlubeň. Oči jsou sytě modré, oválné, až kulaté, středně daleko posazené, podstatný je nejen jejich tvar, ale také hloubka a sytost barvy (šilhání se pokládá za hrubou vadu). Uši jsou menší, zaoblené, posazené středně daleko a mírně z boku, nesmí být příliš blízko sebe (jako u siamských koček), ani příliš daleko (jako u koček perských).

Hlava birem je širší, s plnými tvářemi, ne příliš trojúhelníková, se zaobleným čelem a nosem beze stopu; výrazná brada nesmí ustupovat. Nos má tmaminerva-21.jpgvé zrcátko, pouze u variet s kresbou růžové, je římského tvaru, středně dlouhý, vystupuje zhruba jako zaoblení čela. Průměrně dlouhý ocas sahá optimálně mezi lopatky, je dobře osrstěný, bez zálomků.

V klasifikaci FiFe se uznávají následující variety zabarvení: černohnědá (seal), čokoládová (chocolate), modrá (blue), fialová (lila), červená (red), krémová (creme), případně želvovinový odstín a kresba. Celková barva srsti je bílá, až skořápkově krémová, s akromelickými znaky na obličeji, uších, nohou, ocase a varlatech. Konce tlapek musí být bílé. Vadou jsou bílé fleky v odznacích a tmavé fleky na ponožkách.

Srst je hedvábná, s podsadou. Neplstnatí a je nenáročná na údržbu. Birma má chlupaté i spodky tlapek mezi polštářky. Chlupy musí být bílé. Končetiny jsou pevné, kratší, zaoblené.

Povaha a chov

Birma je inteligentní, klidné, učenlivé a přizpůsobivé plemeno, postrádající známky agresivity; toleruje i jiná zvířata v domácnosti. Nemá problém v soužití s dětmi. Birma nepatří mezi rezervované, odtažité kočky, které se vyhýbají společnosti. Vyhledává sociální kontakty a hodně přilne ke své lidské rodině. Bývá komunikativní, ale nikoli hlučná tak výrazně, jako třeba kočka siamská.

Chovatelskou základnu lze nalézt na celém světě, v České republice není toto plemeno příliš rozšířené (např. ve Švédsku mu však patří mezi chovanými plemeny druhé místo). Při chovu se klade důraz na pokrevní linie a hlídá se nepříbuzná plem

 

enitba. Možná i díky tomu není dosud toto plemeno tolik zatížené genetickými vadami a nemocemi, jako jiná, daleko více rozšířená a množitelským způsobem odchovávaná plemena.

 

 

Mainská mývalí kočka je jedním z nejstarších amerických kočičích plemen. Mainská mývalí kočka byla pravděpodobně vyšlechtěna křížením amerických koček z oblasti Nové Anglie a Maine s dlouhosrstými kočkami z Evropy (Norská lesní kočka), které sem přiváželi námořníci ze severu Evropy.

Poprvé byly mainské mývalí kočky vystaveny v roce 1860 na výstavě koček v New Yorku a v roce 1861 bylo plemeno zaregistrováno.

Název mývalí kočka pochází od skutečnosti, že tyto kočky mají dlouhý chundelatý ocas připomínající mývala.

Popis

Mainská mývalí kočka je robustní plemeno dosahující hmmainecoon1.pngotnosti až 16 kg s polodlouhou srstí dospívající až po třetím roce života. Délka i s ocasem může přesáhnout až 1 m. Výrazným znakem je tzv. límec kolem krku s delší a jinak zbarvenou srstí. V barvě srsti jsou povoleny rozpoznatelné barvy a textury srsti

Životní styl

Tyto kočky mají přátelskou a hravou povahu, která jim vydrží až do stáří.

Charakter a temperament

Ačkoliv mainské mývalí kočky mohou dorůst do značné velikosti, mají velice příjemnou povahu. Jsou to přátelské a hravé kočky, hravost si uchovávají i ve vyšším věku. Hlas těchto koček je překvapivě tichý a jemný v porovnání s jejich

 

mohutností. Díky své nekomplikovanosti jsou to velmi příjemné rodinné kočky. Nechávají se rády hladit a laskat, ale potřebují mít pevnou půdu pod nohama. Kdo nechce svou mainku zbytečně rozčilovat, neměl by ji ustavičně a proti její vůli chovat, nebo si ji posazovat na klín. Pokud má chuť na něžnosti, přijde za vámi sama. Mainské mývalí dobře vycházejí s dětmi i se psy. Jsou to kočky spíše klidné. Mají však velmi výraznou společenskou povahu a nerady zůstávají samotné. Mainské mývalí mají rády výběh. Pokud je to možné zajistěte jí zahradní voliéru, ať může pozorovat ptáky. Jako alternativa přichází v úvahu i balkón, ten však musí být velmi dobře zajištěn, jelikož tyto odvážné kočky velmi rády skáčou.

Tyto kočky mají velice rády vodu. Někdy si tak hodně navyknou pít jen tekoucí vodu z kohoutku, že se pak špatně přeučují na misku. Nemají často ani strach vám vlést do napuštěné vany.

Často se fixují jen na jednoho svého páníčka.

 


Sibiřská kočka je plemeno kočky domácí.

Historie

Sibiřské kočky pocházejí z Ruska a Ukrajiny. Vznikly křížením koček domácích a koček dovezených z Blízké a Východní Asie. Nejdříve byly označovány jako ruské dlouhosrsté, jejich nynější jméno bylo celosvětovou federací chovatelů koček (FIFe) uznáno až v roce 1998.

Plemeno

Sibiřská kočka patří k přírodním plemenům s polodlouhou srstí.

Charakter

Plemeno se vyvinulo v drsných přírodních podmínkách a je velmi otužilé. Je to klidné, přítulné plemeno s příjemnou povahou. Jsou mazlivé, hravé a dobře se s800px-sibirische-katze-omega-1.jpgnáší s jinými kočkami. Toto plemeno se na rozdíl od ostatních koček velmi fixuje na své lidské pány. Svou rodinu bezpodmínečně miluje. Jsou nenáročné na udržbu srsti. Je to hrdé, důstojné a přírodně krásné plemeno a pro jejich odolnost k nemocem velmi oblíbené. Díky svému divokému původu je vynalézavá a poměrně samostatná.

Hmotnost

Kočky jsou drobnější a váží 4-6kg, kocouři jsou větší a robustnější, váží 6-10kg.

Hlava

Je výrazná, mírně prodloužená. Uši středně velké, u základu široké. Zaoblený čumák, který je stejně široký od kořene ke špičce. Mírně zaoblená brada, vousy mohutné a dlouhé. Oči jsou mírně zešikmělé a oválné.

Tělo

Je krátké, slabě stavěné se slabou srstí.

Končetiny

Jsou středně dlouhé a pevné, harmonické k tělu. Tlapky jsou mohutné, kulaté, mezi prsty dobře osrstěné.

Ocas

Silný, dlouhý, bohatě osrstěný a měl by dosahovat až k šíji.

Srst

Srst odpuzuje vodu, je hlavním znakem a předností tohoto plemene. Je bohatá a přiléhavá a díky krycím chlupům neplstnatí. Podsada je mastná a hustá. Dobře se udržuje.

Letní srst je kratší. Zimní je mnohem delší a hustší, s mohutným límcem, náprsenkou a kalhotkami. Podle zbarvení se zařazuje Sibiřská kočka do stejných posuzovacích skupin jako Mainská mývalí, Norská lesní a Turecká angora. Nejrozšířenější barevné varianty jsou stříbřité s kresbou a bílou skvrnitostí. Vyskytují se ale i kočky jednobarevné, dvoubarevné a s modrým ředěním. Varianty s kresbou mají pigmentová víčka a oramování cihlového nosu.

Základní péče

Sibiřská kočka nepotřebuje žádnou náročnou péči o srst. Má samočisticí schopnost, takže by se vůbec neměla koupat, aby se její srst nepoškodila. Stačí je česat asi jednou týdně. Výhodou silné vrstvy pesíků je, že srst neplstnatí.

Srsti sibiřské kočky prospívá vyvážená strava s přídavkem mořských řas. Čas od času je možné do stravy přidat biotin (člen skupiny B-vitaminů na syntézu mastných kyselin). Tyto kočky je možné chovat i v panelovém domě, ale kvůli pěkné srsti by teplota neměla být příliš vysoká.

Poznámky

Tato kočka by měla podstoupit první krytí v období mezi 14 a 18 měsíci. Sibiřská kočka dospívá asi ve třech letech.

 

 

Turecká van (Van Kedisi) je vzácné plemeno kočky domácí. Původem je z jihovýchodního Turecka. Jméno pochází od názvu jezera Van v jehož okolí se plemeno přirozeně vyvinulo. Slovo van rovněž poukazuje na zbarvení srstí, která původně byla kromě hlavy a ocasu celá bílá. Srst je polodlouhá a van mají pevné tělo. Turecká van má pro kočky nezvyklou vlastnost - nebojí se vody a sama ráda o dobře plave.

Původ

Plemeno bylo objeveno v roce 1955 v horách na jihovýchodě Turecka v nadmořské výšce okolo 1600 m Laurou Laushingtonovou, která zde získala v tomto roce první dvě koťata.

V roce 1969 uznala toto plemeno britská felinologická organizace a v roce 1985 byla uznána i v USA.

Vzhled

Typickým znakem turecké van je bílá polodlouhá srst bez vlnité podsady se skvrnami na hlavě a pod ušima. Ocas je huňatý a rovněž může být tmavě zabarvený.turkish_van_example2.jpg

Turecká van je středně velká s malými zakulacenými tlapkami. Hlava je krátká a klínovitá s dlouhým nosem a velkými blízko k sobě postavenámi chlupatými ušima.

Barevné varianty

Původně byly turecké van bílé s červenou kresbou se stejným odstínem na hlavě a ocasu. Toto původní zbarvení se požaduje na výstavách ve Velké Británii, v ostatních zemích jsou povoleny i kombinace bílé srsti černými, modrými nebo želvovinovými odznaky. Oči mohou být modré, jantarové nebo různobarevné (každé oko jiné).

Povaha

Turecké van jsou temperamentní a inteligentní kočky, které si v domácnosti zpravidla vyvolí jednoho člověka.

Péče

Turecké van vyžadují minimálně třikrát týdně česání k zamezení plstnatění srsti. V období línání i častěji.

 

Habešská kočka patří ke krátkosrstým kočkám a pochází pravděpodobně z Etiopie (kdysi Abesínsko či Habesínsko) a patří tudíž mezi nejstarší známá plemena koček.

Na základě genetického výzkumu pocházejí habesínské kočky z Dálného východu, odkud byli později převezeny jako „kočičí suvenýry“ do Anglie, kde začalo často docházet k jejich páření s menšími divokými kočkami pocházející z Anglie (Felis silvestris silvestris a Felis silvestris grampia).

Vzhled

Habešské kočky jsou charakteristické především nezamě510px-abessinierkater1.jpgnitelným zbarvením srsti. Charakteristickým znakem je jejich kresba, tzv. ticking. Tato kresba spočívá ve zvláštním zbarvení chlupů a prvně byla definována v chovatelských kruzích zajíců. Každý chlup obsahuje dva až tři proužky. Světlé proužky se střídají s tmavými a dávají kočce její typický přírodní vzhled. Je to zjevné především u jedinců s tradiční barvou sorrel a divokým zbarvením (barva podobná barvě divokého králíka).

Habešské kočky jsou středně velké, temperamentní a mrštné kočky. Mají dlouhé, štíhlé končetiny s oválnými tlapkami. Ocas je u zdravé kočky dlouhý, široký v místě, kde vyrůstá, sbíhající se do špičky. Měl by ladit s tělem kočky. Jejich nos je rovný a středně dlouhý. Přechod od čela na čumák je naznačen slabě. Mají poměrně velké uši, postavené vzhůru, s širokým základem a zakulacenými konci a „šošolkou“ chlupů.

Mají kulatou hlavu klínovitého tvaru, velké, daleko od sebe posazené uši a dlouhý krk. Výrazné a krásné oči mandlového tvaru mohou mít jantarovo-žlutou, zelenou nebo oříškovou barvu. Obočí mají habešské kočky tmavé. Uznaná barva srsti je hnědočerná, modrá, čokoládová, stříbrná lila, žlutohnědá, červená, krémová, občas, ale velmi vzácně se může několik barev střídat. Bílá barva se toleruje jen na bradě a nozdrách.

Temperament


Toto plemeno je temperamentní, zvědavé a hravé. Kočky z tohoto plemene jsou sebevědomé, nesmírně aktivní a neúnavně běhají, skáčou a šplhají. Jejich šplhací vášeň by měla být dostatečně uspokojena různými odpočívadly či různými jinými vysokými atrakcemi určenými pro kočky. Jinak si kočka najde náhradu, kterou bude nevyhnutelně nábytek, záclony, lampy a podobně. Od rána do večera zaměstnaní lidé by si měli uvědomit, že aktivní, nudící se habešské kočky si začnou vyžadovat velkou pozornost, protože nejsou rády samy, ale naopak - vyhledávají společnost. Jsou to kočky nehlučné, které velice potěší nějaký tělesný kontakt.

Někteří jedinci tohoto elegantního plemena se snadno naučí otevřít dveře, aportovat menší předměty, rády se učí různým kouskům. Tomuto plemenu také většinou nevadí cestování.

Péče

Srst této aktivní kočky nevyžaduje velkou starostlivost. Stačí ji přečesat kartáčem jednou za týden. Někteří chovatelé vyčesávají kočky kartáčem s krátkými štětinami, jiní dávají přednost hřebenu s jemnými zuby, případně hladí srst vlhkýma rukama proti směru růstu a poté ji uhladí ve směru růstu. Tím odpadnou odumřelé chlupy.

Podceňovat by se v žádném případě neměla návštěva veterináře, zvlášť kvůli kočičím zubům a dásním, protože habešské kočky jsou náchylné na záněty a tvoří se u nich často zubní kámen. Nevhodné je také nechávat kočku o příliš velkém hladu, jelikož se nebojí si něco k snědku sehnat i na kuchyňské lince, případně ve špatně dovřené komoře, což rozhodně není příjemná záležitost. Zároveň bychom neměli ani habešské kočky překrmovat, převážně masem v konzervách. Proto se doporučuje max. 1 plechovka s masem, nejlépe je, podávat ji po čtvrtinách.

Dějiny chovu Hebešských koček

 

 

Jejím předkem je pravděpodobně divoká africká kočka, přebývající na území Habeše, dnešní Etiopie. V 60. letech 19. století britští vojáci dovezli tuto kočku z Etiopie do Velké Británie, kde ji začali šlechtit. První záznamy o chovu habešských koček pocházejí z roku 1896. Do roku 1905 bylo evidováno 12 záznamů, z nichž 6 z registrovaných zvířat mělo některého z rodičů neznámého. Až v roce 1929 existoval dostatečný počet jedinců na to, aby se mohl založit první Abyssinian Cat Club a mohl se sestavit první standard.

Dvě světové války napáchaly značné škody na chovu všech plemen a chov habešských koček nebyl v žádném případě výjimkou, spíše naopak. Už po první světové válce byla chovatelská základna zdemolovaná, zrušená a kočičí jedinci zabiti; po druhé světové válce žilo už jen několik chovných jedinců a mezi chovatele začala pronikat panika a strach o případné vymizení posledních chovných jedinců. Opravdový zájem o habešské kočky přišel v 50. letech 20. století, kdy se začaly stávat známými a oblíbenými domácími mazlíčky.

V 70. letech 20. století utrpěl velké rány chov habešských koček ve Spojených státech amerických. Zmenšující se počet chovných zvířat způsobil výskyt rozličných genetických nemocí a postižení, např. postižení obličeje, ale i postižení zubů a dásní. Proto nakonec organizace CFA (The Cat Fanciers' Association, Inc.) z obavy o přežití chovných zvířat povolila křížení s cizí krví, aby tak zachránila plemeno před vyhubením. Dnes už jsou na tom habešské kočky několikanásobně lépe a jejich chov se rozšířil

 

 

 

téměř do celého světa. Je dnes také přísně zakázáno křížení s jinými, i příbuznými plemeny (např. s příbuznou somálskou kočkou).

 

Název

Odborníci si na přelomu 19. a 20. stoletíčasto lámali hlavu nad správným pojmenováním nového a neobvyklého plemene. Někteří poukazovali na podobnost kočky hlavně se srstí králíka divokého, což vedlo v USA k takovým vtipným pojmenováním jako „bunny cats“ (zaječí kočky) či „rabbit cats“ (králičí kočky).

V Česku se nejčastěji používá termín „Habešská kočka“, ale objevují se i možnosti „Habešínská“ či „Habšská“. Občas se u nás objeví i název „Abesínská kočka“, ale tento termín se používá hlavně na Slovensku.

 

 

Britská krátkosrstá kočka se poprvé začala chovat kolem roku 1900 ve Velké Británii. Byla vyšlechtěna křížením perských koček a domácích krátkostrstých koček s mohutnou stavbou těla. Nejprve byla chována pouze v modré variantě, později se objevily další barevné varianty a v současnosti se chová ve všech možných barevných variantách. Britská krátkosrstá kočka je jedním z nejoblíbenějších plemen čistokrevných koček zejména pro svou přítulnou povahu, hebkou srst a pěknou tělesnou stavbu.372px-britishblue.jpg

 

Charakter

Britské krátkosrsté kočky mají milou a přítulnou povahu, v mládí jsou velmi hravé. Snášejí se s ostatními domácími zvířaty a dovedou se zabavit i samy i když dobu čekání na svého pána si převážně krátí spánkem. Britské krátkosrsté kočky jsou vhodné p

ro chovatele, kteří chtějí mít pokojného domácího mazlíčka.

Standard

Britská krátkosrstá kočka je středně velká až velká. Má krátko

u hustou srst s bohatou podsadou. Hlava je velká, kulatá s masivní lebkou, nos je krátký, široký a rovný. Uši jsou malé, mírně zakulacené a široce posazené. Oči jsou velké a kulaté a ma

jí žlutou až měděnou barvu (u barevných variant jsou povolené i modré a zelené oči).Je velmi krásná a vaše děti si ji určitě oblíbí a vaše kočka vaše děti.

Zbarvení srsti

Základní barvy

Britské krátkosrsté kočky se původně vyskytovaly pouze v modré barvě, v současnosti se chovají i v barvě bílé, černé, lila, krémové, čokoládové, červené a v mnoha jejich želvovinových variantách.

Černá britská krátkosrstá

Popis-

Srst: stejná černá barva, nejsou žádné barevné variety. Bílé chloupky po těle jsou nežádoucí. Malá koťata mohou být lehce zrzavá, toto zbarvení přibližně v půl roce mizí. Pokud se černé britky sluní na slunci, může jejich srst získat hnědavé, nežádoucí

zbarvení.

Oči: jiskřivé oranžové nebo měděné.

Hlava: kulatá, široká s krátkým nosem. Černý čenich. Uši se zaokrouhlenou špičkou.

Tělo: stejné jako u ostatních britek, polštářky tlapek černé.

Povaha: milá společnice a přítulná

Bílá britská krátkosrstá

Popis-

Srst: krátká, hustá, bílá, bez odstínů žluté a našedlé.

Oči: velké, kulaté, oranžové. Každé oko může mít různou sytost barvy. Uši zakulacené.

Hlava: kulatá, široká, rovný nos, čenich má růžovou barvu.

Tělo: silné, robustní, polštářky tlapek mají růžovou barvu.

Povaha: vypadá perfektně a stejně tak vystupuje.

Variety: s modrýma očima, s oranžovýma očima, s nestejně zbarvenýma ima

Krémová britská krátosrstá

Popis-

Srst: krátká, hustá podsada, jemná na dotek.Zbarvení jednobarevné, krémové, bez bílých znaků.

Oči: velké, kulaté, měděné, oranžové, zlaté. Oříšková barva je vada, oproti minulosti, byly povoleny.

Hlava: kulatá, široká, růžový čenich. Uši jsou

očzakulacené.

Tělo: silné, podsadité. Tlapky mají růžovou barvu.

Povaha: přítulná a velmi milá to jsou láskyplnky

Variety: žádné.

Modrá britská krátkosrstá

Popis-

Srst: krátká, hustá podsada. Barva světle až středně modrá. Mramorování je nežádoucí. Tygrování se může objevit u malých koťat, ale za pár měsíců zmizí.


Oči: velké, kulaté, měděné nebo oranžové.

Hlava: kulatá, modrý čenich, uši zakulacené.

Tělo: podsadité, tlapky jsou modré barvy.

Povaha: milá, přítulná, vyrovnaná, ale zároveň rozmazlená princezna. Má zvláštní zvukové projevy. Není tak hlučná, jako siamky, ale její zvuková konverzace je vel

mi výřečná. Její hluboké, hrdelní mňau zní v mnoha tónech .

Variety: Někdy je chatresská kočka považována za varietu britských krátk

osrstých, jindy za samostatné plemeno. Tyto kočky byly vyšlechtěny v klášteře CHartrese ve Francii. Jsou silnější a větší než modré britky, mají protáhlejší obličeje a šedivější barvu srsti. Jsou si na první pohled velmi podobné.

Modrokrémová britská krátkosrstá

Popis-

Srst: krátká, hustá, bez známek tygrování. Světle modrá a krémová nesmí tvořit žádné skvrny. Optimální je velmi světlé zbarvení. Světlé chloupky jsou jemnější na dotek, než modré.

Oči: velké, kulaté, měděné , oranžové nebo zlaté.

Hlava: kulatá,modrý čenich, uši zakulacené.

Tělo: podsadité, tlapky růžové, modré nebo směs obou barev.

Povaha: velmi živá, zvědavá.

Variety: nejsou žádné.

Mramorovaná britská krátkosrstá

Popis-

Srst: Mramorování má jasně červenou barvu. Srst je krátká, jako plyšová. Jasně je vidět kresba srsti. Na nohou má jakoby náramky.

Oči: velké, kulaté, měděné až zlaté. Od koutku vnějšího oka se táhne dobře viditelný pruh.

Hlava: Kulatá, široká, čenich má jasně červenou barvu. Uši zakulacené.

Tělo: stejně jako ostatní britky, podsadité. Barva tlapek červená.

Povaha: přátelská, přítulná.

Variety: První varieta má na boku kresbu, která vypadá jako obláčky.

Druhý typ má kresbu podobnou spirálám. Je to klasický typ. Má na hřbetě tři pruhy , na hrudi náhrdelník, na čele kresbu do M. Obě strany těla mají mít stejnou kresbu.

Další varieta je Sříbřitá černě mramorovaná britská krátkosrstá kočka s klasickou kresbou.

Želvovinová britská krátkosrstá

Popis-

Srst: krátká a hustá a černé, červené, krémové skvrny by měly být stejnoměrně rozdělené po celém těle. Pokud mají na hlavě tkz. plamínek - lysinku, jedná s

e o zvlášť ceněné jedince.

Oči. velké, kulaté, oranžové nebo měděné.

Hlava: kulatá, čenich je černé barvy.

Tělo: podsadité, silné, tlapky růžové, černé nebo černorůžově skvrnité.

Povaha: bystrá a okouzlující. Má přezdívku Tortie-Želvička.

Variety: Želvovinová s bílou barvou (podobná želvovinové a navíc má bílé barvy) nebo modřeželvovinová s bílou (má místo černé barvy barvu modrou a krémovou).

Dvoubarevná britská

Popis-

Srst: krátká , hustá s pravidelnými plochami. Barevné skvrny mají být i po tvářích a nejlepší je i lysinka na obličeji.

Oči: velké, kulaté, měděné nebo oranžové. Zelené jsou považovány za vadu.

Hlava: kulatá, čenich růžový nebo odpovídající barva skvrnám po těle.

Uši jsou zakulacené.

Tělo: svalnaté, podsadité. Tlapky mají růžovou barvu nebo barvu obdobnou jako skvrny.

Povaha: přítulná

Variety: Celkem jsou čtyři formy. I. černobílá, II. modrobílá, III. červenobílá, IV. krémovobílá.

Kouřová britská krátkosrstá

Popis-

Srst: krátká , hustá, spodek srsti má světlou až stříbrnou barvu, hotrní část je černá.

Oči. velké, kulaté, měděné, zlaté, oranžové.

Hlava: kulatá, černý čenich. Uši zakulacené.

Tělo: podsadité. Tlapky mají černé polštářky.

Povaha: přítulná, milá.

Variety: Jsou dvě kouřová britská krátkosrstá a to v barvách černé a modré.

Britská krátkosrstá kočka činčila

Popis-

Srst: krátká, hustá, bílá, na bocích, hlavě, ocásku a na uších má tmavé zabarvení. Barva podsady by měla být co nejbělejší. Barva zabarvení může být jako obvykle u britských koček, i hnědá.

Oči: kulaté, velké, barva očí zelená, černě orámované. Podstatný rozdíl oproti ostatním britským kočkám.

Hlava: kulatá, široká, růžový čenich, uši zakulacené.

Tělo: statné, tlapky růžové nebo v barvě zabarvení pesíků.

Povaha: spokojená, vyrovnaná.

Variety: různé zbarvení konečků srsti.

 

 

 

 

Varianty s bílou

 

Britské krátkosrsté kočky se vyskytují i mnoha barevných formách s bílou barvou:

  • bicolor: bílá pokrývá 1/4 až 1/2 těla,
  • harlekýn: bílá pokrývá více než 1/2 těla,
  • van: bílá pokrývá celé tělo s výjimkou ocasu a skvrn na hlavě

Varianty s kresbou

U britských krátkosrstých koček všech barev se vyskytují následující kresby:

  • mramorovaná,
  • tečkovaná,
  • tygrovaná.

Nejnověji se chovají i britské krátkosrsté kočky s odznaky tzv. colourpoint.

 

Barmská kočka (thajsky: supalak znamená nosící štěstí, krásná a nádherná) je druh kočky domácí dělící se na dva poddruhy: americká barmská kočka a britská barmská kočka (nezaměňujte s „posvátnou barmskou kočkou“, kterou je birma). Většina soudobých barmských koček je potomkem jedné konkrétní kočky jménem Wong Mau, která byla dovezena v roce 1930 z Barmy do Ameriky. Většina organizací chovatelů koček nerozlišuje mezi dvě druhy barmských koček avšak ty které tak činí, nazývají typ vyšlechtěný britskými chovateli jako Evropskou barmskou kočku [1].

Původním zbarvením barmských koček je výhradně hnědá barva (sobolí), ale díky rokům selektivní plemenitby byla vyšlechtěna široká škála zbarvení. Jednotlivé kočičí asociace mají zcela jiná pravidla pro uznání jednotlivých barev pro plemeno barmské kočky. Barmské kočky jsou dobře známé pro svůj vřelý a přátelský vztah k člověku, stejně jako pro svou inteligenci. Velmi rády se hlásí o slovo a často vedou rozhovor se svými majiteli.

Charakteristika

Barmská kočka je ve Spojených státech řazena mezi orientální krátkosrsté kočky. Přípustná je u nich zlatá nebo žlutá barva oka, ačkoliv díky křížení s kočkami siamskými se může vyskytnout i modrá a zelená barva oka. Modré nebo akvamarinové oči jsou u barmských koček z genetické hlediska nemožné [2]. Kožich je znám pro svůj lesk a je na dotek hedvábný. Jako jiné krátkosrsté kočky, kožich barmských koček nevyžaduje žádnou další péči. Evropský typ je vzhledově umírněnější, ale nesmí připomínat kočky orientální [3], zatímco americký typ je stavbou těla statnější. Barmské kočky jsou ve srovnání s jinými čistokrevnými kočkami známé svou dlouhověkostí, velmi často se dožívají 16 – 18 let [4]. Baburmilla.jpgrmské kočky jsou malé až středně velké kočky s váhou okolo 4-6 kg[5]. Jsou ale těžší než se na první pohled zdá.

Barmky jsou podobně jako siamky upovídané, mají ale jemnější hlasový projev. Jsou orientované na člověka, se svým majitelem si vybudují silné pouto a rády jsou přítomny všem domácím aktivitám. Barmky jsou známé svou potřebou dostatečné pozornosti člověka, nejsou tak nezávislé jako jiná plemena a není vhodné, aby zůstávaly dlouhou dobu samy osamotě. Informace o plemeni dle organizace The Cat Fanciers' Association (CFA) hovoří o barmský kočkách, jako by u nich byl zcela odkřížen pud sebezáchovy, který velí utéct nebo bojovat. [6] Další zdroje [7] však hovoří o zřídka se objevující agresivitě vůči člověku, zejména ale o schopnosti barmských koček se velmi dobře bránit vůči jiným kočičím plemenům a to i výrazně větším než jsou ony samy.

Barmské kočky zůstávají hravé jako koťata do vysokého věku, jsou velmi pohybově nadané a hravé. V některých případech rády aportují nejrůznější předměty jako součást hry.[6] Barmky je možné také vytrénovat ke skokům skrz obruč (podobně jako skákající kočky na jezeře Inla Lake v Barmě), barmky také rády jezdí autem a jsou dokonce i dokumentovány případy, kdy se účastní průzkumu jeskyní.

Historie

Nejstarší záznamy o kočkách barmského typu pocházejí z Thajska, později známého jako Siam. Série 17 básní doprovázených ilustracemi, psaných siamštinou z dob Ayutthaya, zmiňuje tři typy koček, které odpovídají známým plemenům. Jsou jimi Vichien Mat (siamské kočky), Si-Sawat (korati) a Thong Daeng (měděné kočky, dnes známé jako barmské.) Tyto kočky údajně obývaly Thajsko do doby než bylo napadeno v 18.století Barmou a vracející se vojáci mohli tyto chrámové kočky vrátit zpět do Barmy. [7] Je nutné si ale uvědomit, že kočky z jihovýchodní Asie mají mnoho společných vlastností a až další cílený chov u nich upevňuje vlastnosti typické pro dané plemeno.

V roce 1871, Harrison Weir uspořádal výstavu koček v Crystal Palace. Zde byl vystaven pár siamských koček které velmi připomínali moderní americké barmské kočky, ale měli siamské odznaky. To znamená, že tyto kočky byly pravděpodobně velmi podobné soudobým tonkinským kočkám. Posléze se započali formovat organizace šlechtitelů koček, započali výstavy koček, ale trvalo řadu let než byla jednotlivá plemena vyšlechtěna. Na konci 19.století byly první barmské kočky v Británii považovány za čokoládové siamky a nikoliv za samostatné a svébytné plemeno, přičemž tento stav trval mnoho let a povzbudil tak chovatele ke křížení mezi barmskými a siamskámi kočkami s cílem přiblížit vzhled barmských koček kočkám siamským. Tyto kočky pomalu v Británii vymírali.[9]

V roce 1930 dovezl Dr. Joseph Cheesman Thomson do San Francisca hnědou kočku jménem Wong Mau. Tak jako se stalo již dříve, mnoho chovatelů považovalo tuto kočku jednoduše za barevnou varianty siamské kočky, ale Dr. Thomson považoval její tělesnou stavbu za dostatečně odlišnou pro založení plemene nového. Jelikož nebyli k dispozici žádní kocouři stejného typu, byla Wong Mau křížena s Tai Mau, siamským kocourem s hnědými odznaky z Thajska. Wong Mau byla následně zpářena se svým synema jejich hnědí potomci byli nazváni barmskými kočkami. Organizace Cat Fancier's Association (CFA) předběžně uznala barmskou kočku v roce 1936 jako plemeno.

Ovšem díky pokračujícímu křížení se siamskými kočkami, které byly využívány pro rozšíření populace, původní typ byl ohrožen. Největší americká organizace sdružující chovatele koček, CFA, tak odložila 8.5.1947 rozhodnutí o přijetí barmských koček coby čistokrevného plemene. Tento odklad byl CFA v roce 1954 zrušen a do registru CFA byly zapsáni Gerstdale's The Princess of Re-Ru a Hassayampa Spi-Dar of Regal. V roce 1958 vypracoval nepřidružený klub United Burmese Cat Fanciers (UBCF) první jednoduchý plemenný standard pro posuzování barmských koček napříč jednotlivými organizacemi.[10] Tento standard se od doby svého přijetí v podstatě nezměnil. Zmíněný standard se používá napříč americkými organizacemi, zatímco evropské organizace udržují svůj vlastní standard. V nedávné době The International Cat Association (TICA) a CFA začli s pořádáním vlastních výstav v Evropě, kde se posuzuje dle amerického standardu. Již v počátcích chovu barmských koček bylo zřejmé, že Wong Mau byla sama z genetického hlediska křížencem mezi siamským a barmským typem. Tito kříženci byly posléze dále odděleně šlechtěni a dnes jsou známi jako tonkanesky.

Historie tohoto plemene se v Anglii odvíjela zcela jinak. S chovem barem se v Británii nezačlo dříve než v roce 1945, kdy dovezli první kočky z barmy vracející se vojáci. Plemeno bylo v roce 1952 uznáno organizací Governing Council of the Cat Fancy (GCCF). V průběhu let 1949 až 1956 byla britská populace barmských koček rozšiřována o zvířata dovezena z Ameriky. Do roku 1952 byly v Británii odchovány tři generace a barmské kočky byly oficiálně uznány GCCF pod číslem 27. Do pozdního období roku 1960 byl genový fond barmských koček chovaných v Británii velmi úzký, většina barem byla potomkem 6 původních importů a barmsko/čínské hybridní kočky dovezené ze Singapůru. V roce 1969 byl genový fond rozšířen o kočky dovezené z Kanady.

V roce 1955 se v Anglii narodila první modrá barmská kočka. Následovali červená, krémová a želvovinová koťata během následujících desetiletí. Mnoho úsilí bylo věnováno odkřížení proužků z kožichu koček and také polemice které nové barvy budou ještě zahrnovány mezi barmské kočky. V Americe byly vyšlechtěny barmské kočky v barvě šampaňského (v británii označované jako čokoládové), ale jejich odchov byl zdržován neochotou klubů připustit, že barmské kočky mohou být i v jiné barvě než hnědé. V roce 1971 se narodilo první lilové kotě, tato barva se stala poslední plnou barvou která byla u barmek vyšlechtěna. V roce 1979 byly v Americe uznány barvy čokoládová (šampaňská), modrá a lila (platinová) jako samostatné plemeno, známé jako malajská kočka. V roce 1984 byly tyto barvy uznány pro plemeno barmské kočky. Skořicová, plavá, karamelová a meruňková barmská kočky byla odchována na Novém Zélandu v programu iniciovaném genetikem, doktorem Rodem Hitchmoughem. První skořicovou barmskou kočkou byl Arsenios Cinnamon Dram Boy. [12] Od roku 1950 byly barmské kočky z Británie importovány do zemí Společenství národů a Evropy. Výsledkem čehož je Standard a bodovací systém v těchto zemích založen spíše na britském, než americkém modelu. Barmské kočky byly využity v chovu dalších druhů kočky domácí včetně (ale nevztahuje se pouze na tyto) kočky tonkaneských, bombajských a burmil.

Variety

Výsledkem oddělených chovných programů jsou britské barmské kočky odlišné od těch amerických. Britské barmské kočky jsou stavbou těla více podobné orientálním kočkám, mají více trojúhelnikovou hlavu, zatímco americké barmské kočky mají zavalitější a mají oblejší tělo, hlavu, oči a tlapky. Mají také znatelně plnější tváře a kratší čumák. U britských barmek se v současné době považuje za vážný problém, vedoucí až k diskvalifikaci, jak příliš americký vzhled, tak také zřetelný siamský vzhled. Od první chvíle kdy existovaly i jiné variety než původní sobolí/hnědá, docházelo k rozporům mezi chovateli koček, které variety budou považovány za barmské kočky. V Británii jsou uznané všechny níže uvedené variety a to britskou organizací Governing Council of Cat Fancy. V Americe je situace odlišná, jednotlivé organizace uznávají různé variety. Například Cat Fancier's Association uznává pouze první čtyři níže uvedené variety. Všechny niže uvedené variety se mají na těle postupně od zad směrem ke spodní části těla zesvětlovat. Proužky nebo tečky nejsou v žádném případě dovoleny. [9]

Hnědá (Velká Británie), sobolí (USA) nebo tulení (Aus/NZ)
Modrá
Čokoládová (Velká Británie) nebo šampaňská (USA)
Lila (Velká Británie) nebo platinová (USA)
Červená
Krémová
Hnědě želvovinová
Čokoládově želvovinová
Lilově želvovinová
Modře želvovinová

Variety s omezeným uznáním: [13]

Skořicová
Plavá
Skořicově želvovinová
Plavě želvovinová
Karamelová
Karamelově želvovinová
Meruňková

Genetika

Hnědá barva kožichu barmských koček je způsobena barmským genem (cb), jedním ze tří albionických genů, které způsobují redukci vytvářeného pigmentu, která mění černou na hnědou a zesvětlují všechny ostatní barvy. [2] Působení tohoto genu má za následek omezené množství pigmentu na nejteplejších částech těla, chladnější části těla, jako obličej, uši, ocas a tlapky, jsou tedy tmavšího odstínu. Omezená tvorba pigmentu je zřetelná zejména u malých koťat.

Barmský gen je přítomen i u jiných plemen, zejména u zavedených plemen rexů [14] [15], kde je nejlépe zřetelný v homozygotní formě (cbcb) a je pojmenován Sepia nebo barmské ředění a může být kombinován také se siamským genem (cbcs) a utváří norkové zbarvení nebo tmavé odznaky. U singapurských koček je barmský gen přítomen vždy v homozygotní formě a je kombinován s genem ticked tabby. Další kdo nese tento gen jsou také nemodrooké sněžné bengálky. [16] Existuje však i plemeno koček asijských, které jsou s barmkami, mají shodnou stavbu těla, ale vyskytují se v barvách, které u barmských koček nejsou uznané. [17]


Polemika

V předešlých třiceti letech probíhala polemika ohledně vzhledu tohoto plemene, nyní se chovatelé barem dělí na dva tábory. Američní chovatelé preferují moderní barmskou kočkou (americký typ), které mají krátké nosy a kulatější hlavy. Organizace CFA v roce 1980 deklasovala tradiční / britské barmské kočky. Opačný postup zvolila britská organizace GCCF, která zakázala registraci všech z Ameriky importovaných barmských koček s cílem uchovat tradiční krevní linie. [18]

Polemika se točí okolo faktu, že moderní barmské kočky v některých případech nesou alelu pro defekt hlavy, který je smrtelný. Defekt hlavy se zřídka objevuje u tradičních barmských koček. Jeho rozšíření v amerických liniích je vystopováno ke kočce jménem Good Fortune Fortunatas, která je pěknou ukázkou moderního typu, ale zmíněný defekt existoval u barmských koček ještě před Fortunates. [19] Tento jedinec byl však značně využit v chovu barmských koček v USA a dnešní výstavní americké barmské kočky obvykle v rodokmenu mají tuto kočku zastoupenu.

Chovatelé moderních barmských koček pokračují se svými liniemi v dobré víře, neboť postižená koťata se rodí mrtvá nebo se u nich v raném věku přistoupí k eutanazii. Nelze však sterilizovat všechny možné nositele defektu hlavy, neboť by tím silně utrpěl genový fond amerických barmkých koček. Tento problém nemusí znepokojovat majitele mazlíků, kteří se s tímto problémem nemohou potkat. Chovatelé však doufají, že alela způsobující defekt hlavy bude odkřížena za pomoci genetického testu, který však ještě nebyl objeven.

Doktor Leslie A.Lyons z Kalifornské univerzity Davis vede výzkum jehož snahou je lokalizovat gen způsobující defekt hlavy. Výsledek tohoto výzkumu může být velmi užitečný, protože alela způsobující defekt hlavy se, jak se zdá, projevuje recesivně nebo epistaticky, tudíž jeho odkřížení pouhým vyřazením postižených zvířat je velmi zdlouhavý proces, pokud je vůbec reálná šance na úspěch.

 

 

Německý rex je kočičí plemeno, jedno ze čtyř plemen rexů, koček s kadeřavou srstí. Stavbou těla se podobá obyčejné domácí kočce, její srst je ale mírně zvlněná.

Standard německého rexe

Tělo

Dnes je german rex středně velká kočka, jejíž tělo má střední délku. Je silné a svalnaté, ale nikdy masivní nebo podsadité. Hruď je z profilu zakulacená a vysloveně silná. Zadá jsou od ramen až po trup naprosto rovná.german_rex_harry.jpg

Nohy a tlapky

Standard german rexe předepisuje jemné středně dlouhé nohy. Tlapky jsou výrazné a mírně oválné.

Ocas

Ocas je středně dlouhý. Má silný kořen a směrem ke špičce se mírně sbíhá. Špička ocasu by měla být zaoblená. Žádoucí je dobré osrstění.

Hlava

Hlava plemene german rex je zakulacená s dostatečnou šířkou mezi ušima. Vnější linie hlavy by měla téměř rovně stoupat od tváři ke špičkám uši. Uši jsou středně velké a mají širokou základnu. Jejich špičky jsou mírně zaoblené. Vnější strana by měla být hustě porostlá jemnou srsti. Vnitřní strana je jen mírně osrstěná. Brada je silná; tváře jsou dobře vyvinuté. Nos má u kořene mírné prohnuti.

Oči

Středně velké oči jsou dostatečné vzdáleny od linie nosu, jsou posazené spíše směrem ven. Jsou dosti otevřené a mají zářivou barvu. Barva očí by měla ladit s k barvou srsti.

Srst

Srst german rexe je na dotek měkká a sametová. Je krátká, plyšová a zřetelně zvlněná nebo kadeřavá. Chybějící pesíky propůjčují srsti jedinečnou strukturu. Zvlnění je plně vyvinuto většinou až ve věku jednoho či dvou let. Hustota srsti se pohybuje od řídkého měkkého pokrytí po hustou stejnoměrnou strukturu. Hmatové chlupy jsou zvlněné. Standard povoluje všechny barvy. Je povolen jakýkoli podíl bílé barvy.

Vady

Nezvlněná nebo rozcuchaná srst je považována za vadu. Totéž platí pro holá místa a příliš krátké nebo holé ocasy. Nadmíru protáhlá hlava, nadprůměrně úzká základna čenichu, rovná linie profilu a orientální a jsou rovněž hodnoceny jako vady.

 

 

Ocicat [osiket] je plemeno kočky domácí charakteristické svým vzhledem připomínajícím ocelota a přítulnou nekonfliktní povahou.

Původ a historie

Toto plemeno vzniklo náhodou, kdy americká chovatelka Virginie Dalyová zkřížila kocoura habešského plemene se siamskou kočkou s tmavohněd796px-ocicat-on-the-move.jpgými odznaky. Kočka narozená těmto rodičům měla v roce 1965 koťata se siamským kocourem s čokoládovými odznaky. Jedním z těchto koťat byla velká, slonovinová kočka s jasně zlatými tečkami, která dostala jméno Tonga a jednalo se o první kočku označenou ocicat (podle její podobnosti s ocelotem). Její rodiče měli posléze další vrh, ve kterém se koťata ocicat objevila. Roku 1986 byl ocicat v USA uznán jako samostatné plemeno. Do Evropy pronikli ocicati v devadesátých letech 20. století a v České republice se první chovný pár objevil v roce 2000.

Popis

Jednotlivci dosahují hmotnosti od tří do sedmi kilogramů, přičemž kocouři jsou mnohem větší nežli kočky. Hlava má klínovitý tvar. Čenich je široký. Oči jsou velké, lehce zešikmené, mandlového tvaru, umístěny poměrně daleko od sebe, jejich barva je měděná, modrozelená, oříšková, zelená a žlutá. Uši jsou velké a vzpřímené, u hlavy široké, se zakulacenou špičkou. Tělo je statné, pokryté krátkou, hladkou a lesklou srstí. Chlupy mají charakteristické střídání světlých a tmavých proužků; stejně barevně zakončené chlupy tvoří od sebe oddělené tečky. Barva srsti je kaštanově hnědá, čokoládová, skořicová, modrá, lila a plavá s tečkováním. Nohy jsou dlouhé a svalnaté. Ocas je dlouhý, ke špičce se zužující.

Charakter

Ocicati jsou aktivní kočky milující pohyb. Rády si hrají a snadno se cvičí, takže bez problémů snáší chůzi na vodítku. Mají společenskou povahu, proto rády tráví svůj čas v přítomnosti pána. Vychází se psy, často se zapojují do jejich her, dokáží také aportovat. S dětmi se snáší velmi dobře, rády si s nimi hrají. Nesnáší samotu, proto je dobré chovat je spolu s jinými zvířaty. Jsou přítulné a mazlivé, nejsou to však „gaučové typy“.

Péče

Srst koček tohoto plemene nevyžaduje speciální péči, stačí ji občas vykartáčovat. Protože jsou ocicati aktivní tvorové, měli by mít k dispozici dostatečné místo pro pohyb. Pokud chovatel nemá zahradu či jiný vhodný výběh, je třeba zajistit kočce alespoň vycházky na vodítku.

 

Ruská modrá kočka patří mezi krátkosrstá plemena koček, za její kolébku můžeme považovat oblast ruského přístavu Archangelsk (od toho původní název archangelská kočka).

Historie plemene

Tato původně kožešinová zvířata se postupně stala miláčky cdimka_and_tupolev.jpgarů i jejich rodin, nejznámějším příkladem je ruský modrý kocour Vasko, kterého vlastnil ruský car Mikuláš I.. Nejpozději kolem roku 1860 se toto plemeno koček přičiněním námořníků dostali do Anglie, kde sice domácí a robustnější britskou modrou kočku v oblibě nepředčili, přesto se však jejich populace rozrostla a získala dnešní podobu. Původní podoba není známa, s největší pravděpodobností měli místo dnešních zelených žluté oči a více hustou srst.

Vzhled ruské modré kočky

Od všech ostatních plemen koček se liší především dvojitou krátkou srstí jemné stříbrné barvy - tmavá už nevyhovuje přijaté koncepci FIFE - (ani při sebepečlivějším pročesávání se hřebenem nedostanete až na kůži, v případě promočení nasaje všechnu vodu vrchní srst, ta spodní a bělounká pokožka zůstavají zcela suché). Tito čtyřnožci jsou spíše drobní, zpravidla ani po kastraci kočky nepřevyšují hmotnost 4kg a kocouři 5,5kg. Končetiny bývají štíhlé a dlouhé, drobné tlapičky mívají oválný tvar, špičatá ouška ještě násobí své kouzlo krátkými štětinkami, čímž tento archangelský lev připomíná rysa, oči mají mít sytě zelenou barvu a neorientální vzhled (zvlástě v USA se orientální poddruh ruské modré kočky úspěšně rozšiřuje).

Povahové vlastnosti ruské modré kočky

Jedná se o spíše plaché kočičí plemeno, jež si zpravidla vytvoří silný citový vztah pouze k jedné osobě, je však schopné dále tolerovat ostatní členy rodiny. Svou přízeň zpravidla dává tato drobná a povídavá kočička najevo lehkým otíráním se hlavičkou o vybraného člověka, či předváděním sebe samé v plné kráse. Kočky bývají vynikajícími matkami.

 

Sokoke je plemeno kočky domácí, které pochází z Keni.

Historie

Byla to Jeni Slater, která se starala o první Sokoke v roce 1978, které našla na kokosových plantážích v Keni. Ještě nikdy předtím neviděla tak zvláštně lw143.jpgzbarvené kočky. V roce 1984 vzal Moldrup (dobrý přítel Jeni) pár těchto koček-Jeni a Mzuri do Dánska, jejich první vrh se narodil v roce 1985. V roce 1991 bylo importováno více koček, dokonce jedna kočka do Itálie, byly to brzké začátky nového chovného plemene. První výstavu absolvovaly 6.9.1992 ve Vissenbjergu v Dánsku, kde byly představeny jako nové plemeno a od roku 1993 jej uznala pFIFe. Pravý původ Sokoke koček je stálé záhadný, nežily s lidmi ani s domácími kočkami. Chovatelé museli dlouho čekat na rozběhnutí chovu, protože bylo nemožné přivézt více koček.

Povaha

Sokoke jsou velice aktivní kočky, zachovaly si své instinkty z přírody a to je také dělá velmi zvláštními. Utéct je obranou těchto koček, nejsou agresivní, jen použijí zuby a drápky pokud jsou ohrožené a zatlačené do rohu. Jsou výbornými běžci díky jejich dlouhým nohám (zadní jsou delší než přední) a středně dlouhému štíhlému tělu s mnoha svaly. Hlava je malá v porovnání s tělem, oči jsou výrazné a uši velké. Sokoke pořád vypadají jako kočky džungle, ale mají již domácí temperament.

Jsou to velice inteligentní kočky a také velmi společenské. Užívají si společnost druhých koček, zvláště pak jiných Sokoke, pokud budete mít 3 a více Sokoke, brzy zjistíte, že nebydlí ony s Vámi, ale Vy s nimi. Nic totiž nedělají zvlášť, ale všechno dohromady-půjdou za Vámi, povídat si budou trojhlasem, ale také budou chtít být všechny v jednom klíně. Co se týče vztahu se svým majitelem, jsou na něj vázané a mohou se dost změnit, pokud do jejich života vstoupí jiný páníček. Tyto kočky nepožadují speciální péči a nejsou náročné. Milují teplo, proto by neměly být chovány v teplotách pod 20–22 stupňů delší dobu. Jejich srst je hladká, přiléhavá bez podkladu. Zbarvení je hnědé až černé na světle hnědém až šedohnědém pozadí. Tečkování na bříšku je specifické pro toto plemeno. Barva očí je od žluté, přes zlatou až po zelené.

Svého majitele milují, následují po celém domě a jsou vždy připraveny k pohlazení na hlavičce nebo zádech. Obvykle nemají rády nošení v náruči, ale šťastně spí v klíně, pokud se tak rozhodnou. Spánek v klíně je velmi ohodnocen, protože je v něm teplo. Také s nimi můžete mít dlouhou konverzaci, vždy Vám bude šťastně a hlavně hlasitě odpovídat co si myslí.

Standard

  • Hlava: Tvar: klínovitý, poměrně malá k tělu. Profil: na vrchu lebky téměř plochý. Nos rovný, střední délky; krátká, vpředu jemně zakřivená klenba, široká s ostrým koncem. Nosní kosti: vysoké a dobře definované. Brada: silná a široká, v linii se špičkou nosu.
  • Uši: středně velké, široké v základně. Špičky nepatrně kulaté, chloupky na špičkách jsou žádoucí. Posazení: středně vysoko, mezi uši by měla být vzdálenost
  • Oči: tvarem velké, mírně mandlovité. Posazení: široce odsazení, mírně skloněné k nosu. Barva: jasná a výrazná; jantarová až světle zelená.
  • Tělo: středně dlouhé, štíhlé, dobře osvalené se silnou kostrou. Dobře vyvinutý hrudník.
  • Nohy: dlouhé, štíhlé, dobře osvalené. Zadní nohy delší než přední. Posazení zadních nohou je velice charakteristické pro toto plemeno. Tlapky oválné.
  • Ocas: středně dlouhý, širší v základně než na konci.
  • Srst: velmi krátká, těsně přiléhající a lesklá, ale ne jemná, s nepatrnou nebo žádnou podsadou. Barva: jakékoli odstíny černého mramorování.
  • Kresba: mramorovaná s tečkami, žádaná je také kresba „agouti“ (divoké zbarvení-žíhání) v některých místech, která je typická pro Sokoke kočky.
  • Vady: hlava: příliš orientální, stop too distinct, pinch (netuším jak to přeložit :);

krk: krátký a tlustý; tělo: příliš mohutné, bez elegance

Body:

  • Hlava: 15 (tvar, nos, čelist a zuby, čelo, brada, tvar a umí

     

    stění uší
  • Oči: 10 (tvar a barva)
  • Tělo: 25 (tvar, velikost, kostra, tvar nohou a pacek, tvar a délka ocasu)
  • Srst: 30 (barva a kresba), 15 (kvalita, textura, délka)
  • Kondice: 5

 

Sphynx je bezsrsté, exoticky vypadající plemeno kočky.

Sphynx a alergie

Často se můžeme z různých zdrojů dozvědět, že sphynxové jsou vhodní i pro lidi s alergií na kočky. To ale není pravda. Alergen, který dráždí citlivé jedinc800px-gato_esfinje_1.jpge, totiž nejsou kočičí chlupy, ale jedna složka kočičích slin. Proto bezsrsté kočky způsobují alergikům stejné problémy jako ostatní plemena koček. Toto plemeno koček je výjimečné tím, že nemá prakticky žádnou srst, proto někomu může připadat ošklivé, už možná díky tomu je tak vzácné. Původem pocházejí kočky plemene sphynx z Kanady, konkrétně z Ontaria, kde se černobílé kočce jménem Elizabeth narodilo mezi koťaty jedno nahé. Chovatelé, matka a syn Bawovi zkřížili kocourka znovu s jeho matkou, narodilo se jim sedm koťat, z toho čtyři byly nahé. Nahá kočka se začala chovat a dnes je mezi ušlechtilými plemeny, přesto k této nádherné kočce mnozí cítí stále odpor.sphynx májí srst, která je velmi malá a také jemná...takže ji ani nevidíme ani necítíme.

Siamská kočka patří mezi krátkosrstá plemena kočky domácí. Siamské kočky mají charakteristické zbarvení – obličej, tlapky a ocas jsou tmavé a tělo má světle čokoládově hnědé zbarvení. Plemeno vzniklo okolo roku 1700 v Thajsku. Siamské kočky mají hmotnost v rozmezí 2,5-5,5 kg, hlučnou povahu a jsou velmi energické a zvídavé. Mají až psí povahu a bez jejich asistence se v domácnosti zpravidla nic neobejde. Snadno se také naučí chodit na vodítku na procházku se svými pány.

Stavba tělatraditionalsiameses.jpg

Siamská kočka je středně velká kočka se zadníma nohama delšíma, než jsou přední. Tlapky jsou malé a oválné. Ocas je dlouhý a tenký. Hlava má podlouhlý trojúhelníkovitý tvar, nos je dlouhý a rovný, uši mají rovněž trojúhelníkovitý tvar a opticky prodlužují hlavu. Oči jsou šikmo posazené a modré. Srst je krátká bez podsady, s výrazným leskem.

Historie

V 19. století se siamské kočky dostaly do Evropy a poprvé byly vystaveny na výstavě v Londýně roku 1871. Křížením s domácími kočkami došlo k poklesu čistokrevnosti tohoto plemene a od roku 1984 se chovatelé snaží o obnovu tohoto plemene. V současné době je původní typ siamské kočky od té současné natolik odlišný, že byla původní siamská kočka zaregistrována u FiFe pod názvem thajská a chová se jako odlišné plemeno.

Barevné varianty

Základní

další variety ředěné variety

  • Chocolate point – čokoládové odznaky
  • Blue point – modré odznaky
  • Liliac point – lilové odznaky
  • Creme point – krémové odznaky

další zbarvení

Želvovinové, které působí na základní a ředěné barevné variety

  • Tortie point – želvovinové odznaky

Z pohledu chovatele

Siamská kočka vyžaduje pozornost a bývá ráda jejím středem, miluje mazlení a hlazení, naučí se i aportovat hračky. Hlasitě projevuje svoje nálady – kocour v říji až tak hlasitě, že o tom ví širé okolí.

Krátká a jemná srst siamských koček nevyžaduje žádnou zvláštní péči. Ohledně barvy je zajímavý fakt, že koťata se rodí vždy čistě bílá – a teprve časem

 

jim ztmavnou nohy, ocas, uši a čumáček – takzvané odznaky. Vybarvení je dokončeno ve stáří tří let.

 

 

 

To jsou všechny plemena které jsem zatím sehnala.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kódPřehrát audio kód

Přehled komentářů

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< červenec / 2018 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 5611
Měsíc: 113
Den: 7